Hygiena
Kartáček, nejlepší přítel člověka

Kartáček, nejlepší přítel člověka

Léčbou zubních potíží, zubními zákroky a určitou formou zubní hygieny se zabývali už staří Egypťané zhruba 2500 let před naším letopočtem. Svědčí o tom staré archeologické nálezy a zmínky na egyptských papyrech a svitcích. I staří Římané dbali o čistotu zubů, stejně jako v Egyptě používali nejčastěji rozžvýkaná dřevěná párátka. Ve starověku bylo známé čištění párátky, v Indii např. snítky fíkovníku. Staří Číňané už tehdy znali primitivní zubní kartáčky.

V kulturách, kde se hygiena stala součástí náboženství, byla čistění zubů věnována velká pozornost. V Indii doporučovala kniha zákonů Manu z doby 600 př.n.l. a lékařské texty pojmenované podle lékaře Susruta čistění zubů pastou a kartáčkem. Větvičky rozkousané na vlákna sloužily jako kartáček a směs medu, zázvoru, skořice, soli, muškátového ořechu a sezamového oleje byla zubní pastou. Kasta brahmánů si čistila zuby hodinu při východu slunce a vyslovovala při tom modlitby.

  • Řecko-římská kultura nepřinesla na poli ústní a zubní hygieny nic podstatného. Antičtí autoři doporučují drhnutí zubů myrhou, mátovou šťávou, pemzou, rozetřenými růžovými lístky. K výplachům úst sloužily čistá voda, víno a také víno, ve kterém se povařily žáby.
  • Velký úpadek zaznamenala ústní hygiena ve středověku, zuby se čistily např. cibulí nebo rozžvýkáním mátové větvičky, vypláchnutím úst slanou vodou apod. Různé zákroky (především trhání zubů) se provádělo bez utlumení bolesti a značně drastickými metodami. Ještě v 17. století lidé vkládali do děravého zubu havraní lejno a věřili, že se zub zkazí a sám vypadne.
  • Může to znít neuvěřitelně, ale zubní protézy a můstky (samozřejmě v jiné podobě, než jak je známe dnes), se vyráběly už 700 let př. n. l. K opravě chrupu se používaly zuby ze zvířat, zapuštěné např. do zlatých držáků. Tuto metodu znali např. Etruskové. Falešné zuby ze slonoviny, které se do úst připevnily zlatými drátky, uplatňovali Féničané.

Původ zubního kartáčku, jako nástroje určeného k čištění zubů, není přesně znám. Předpokládá se, že historie zubního kartáčku sahá do dob starověkého Egypta a Babylónie. První zmínky o této pomůcce jsou datovány do roku 3000 až 3500 př. n. l.

  • Egypťané již před 3 000 lety př. n. l. pohřbívali s mumiemi i jejich zubní kartáčky – tenké roztřepené větvičky. Měly být k dispozici zemřelému, aby ho netrápil zapáchající dech.

Tyto větvičky na čištění zubů jsou považovány za předchůdce dnes stále používaných zubních kartáčků Siwak, také známý jako Miswak nebo Meswak, které jsou vyrobeny z kořenových vláken subtropického stromu Salvadora Persica (známý také jako Arak). Tento kartáček vznikl tak, že jeden konec větvičky se žvýkal tak dlouho, dokud se na něm nevytvořila vlákna. Roztřepeným koncem se pak čistily zuby. Když se opotřeboval, okousal se další kousek.

Zuby nejen čistil, ale také leštil a zbavoval ústa nepříjemného zápachu. Kořenová vlákna tohoto stromu obsahují oleje a taniny, které údajně mají antiseptické účinky. Navíc si lidé všimli, že zuby opticky zesvětluje. Díky tomu se stále používají v některých zubních pastách jako přísady. Podle archeologických nálezů byl druhý konec klacíku zašpičatělý – mohl se pak využívat jako párátko. Na starých papyrech se našla i lékařská doporučení, že je nutné si čistit zuby alespoň jedenkrát denně. Tyto čisticí prostředky se vyznačovaly velmi krátkou možností užívání. Zubní klacíky většinou sloužily pro týdenní čištění.

  • Sofistikovanější instrument pro zdravější a krásnější úsměv vymysleli v Číně kolem roku 1400 (podle některých zdrojů o pět set let dříve): na kost či bambus připevnili štětiny ze zad vepře.

Za evropského otce zubního kartáčku je považován anglický obchodník William Addis, který na svůj vynález přišel v roce 1780 ve vězení, kam se dostal za pobuřování. Čištění chrupu hadrem se sazemi a solí se mu zdálo neefektivní, a tak inspirován koštětem vyžádal si od dozorců štětiny, jež zapíchal do proděravěné kůstky od jídla.

Po propuštění z vězení vyrobil Addis menší počet takových kartáčků a nabízel je zprvu svým klientům mezi knihkupci. Brzy se ale tato zubní pomůcka stala velmi populární a módní záležitostí, a tak v roce 1840, kdy už firmu vedl Addisův syn William, měla 60 zaměstnanců a vyráběla čtyři modely kartáčků. Pro bohatší zákazníky používala štětiny z jezevce, pro ostatní se dovážely prasečí. Podnik existuje dodnes a jmenuje se Wisdom Toothbrushes.

V USA získal první patent na zubní kartáček Hiram Nichols Wadsworth v roce 1857, ale ve větším se v Americe začal vyrábět až v roce 1885 a byl rovněž z kosti a prasečích štětin. Kost jako rukojeť kartáčku byla nahrazena prvním plastem – celuloidem – teprve v prvních letech 20. století.

A ještě tři dekády pak trvalo, než se v zubní hygieně zrodil konkurent pro štětiny – nylon. Přitom vynálezce nylonu Carothers, který jím způsobil převrat v řadě oborů, se nedožil ani prvního umělého kartáčku, ani slavných dámských punčoch „nylonek“. V dubnu 1937 ve svých 41 letech spáchal sebevraždu, prý kvůli pocitu, že selhává ve vědecké práci.

Víte co, nebuďme na sebe tak přísní a raději si na jeho počest dnes vyčistěme zuby zvláště důkladně. Krásné zuby a krásný den!

Zdroje: Centrum ústní hygieny Top-Dent.cz, Centrum Zdravého Úsměvu.cz, GlucaDent.cz, Veronika Moreira Tůmová – Nemoci a Léčba Zdravě.cz